Když se ti zdá, že jsi blízko...

12. prosince 2012 v 22:01 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Nikdy jsem o tomhle nepsala. Vlastně jsem to vždycky přešla nějakou rychlou poznámkou, aby někdo tušil... ale narazila jsem na http://www.fucking-earl.blog.cz/ a... nějaký hlásek v hlavě mě k tomu prostě nutí. Nevím ani, jestli je to legální. :/
Pro jistotu: Nikoho k podobným věcem nehodlám navádět! Jsou to jen zkušenosti, které možná někoho zradí právě i tím, že ukážou světlou stránku toho temného tématu. Že na tom není nic perfektního, neuvěřitelného...

Každý jsme na škole zažili hodiny a hodiny přednášek o drogovém strašáku... srala jsem na to. Naprosto otevřeně jsem jich většinu prospala. Věděla jsem, že ty kecy mě nevyděsí, neodradí... pořád to byl ten kousek neznáma a zapovězena, který jsem chtěla ochutnat.
Vůli mám poměrně silnou, ale stejně jsem si stanovila svá čtyři přikázání:
1. přikázání - Nikdy za to neplať.
2. přikázání - Nikdy si nedávej častěji, než 4x do roka.
3. přikázání - Nikdy si nedávej sama.
4. přikázání - Měj k tomu důvod. Je jedno jaký, ale nějaký k tomu být musí. Ne omluva, ale důvod.

Měla jsem hnusný zánět průdušek. Na Silvestra. Byla jsem pekelně nasraná, samozřejmě se na mě všichni vybodli a šli někam pařit. Já jsem málem nedošla ani na zastávku, kolabovala jsem po deseti minutách na nohou... a tehdy jsem si řekla, že to zkusím. Že to třeba i je cesta, jak neležet v posteli a nečumět do stropu. Šla jsem na jistotu... a zásah. Poprvé...
Poprvé jsem se nechala zlechtat peřím. A, sakra, bylo to dobrý.
Výbuch v hlavě, pocit elektrizujících vlasů a kůže, po které jakoby jezdily zvuky. Dýchala jsem... dýchala jsem. Najednou to šlo. Průdušky daly pokoj a od té doby se to nevrátilo. Vůbec, ani jednou... vlastně jsem od té doby neměla ani blbou chřipku.
Nebyla jsem nikde. Vědomí zůstalo v hlavě, čisté, střízlivé, posílené... dokázala jsem hodiny probírat taktiku 2. světové války, dokázala jsem nacházet nové zákoutí v tisíckrát přečtené básni, nacházela jsem nové a nové příběhy na oblíbených obrazech... nikdo to na mě nepoznal, ani ti, co to brali léta...
Byla jsem... nad lidmi. Myslela jsem stokrát rychleji, než za normálních okolností, docházely mi různé spojitosti, nepotřebovala jsem jíst, spát... šílený svět.
Žádné dojezdy, žádná kocovina. Nic. Šla jsem spát a probudila se rozlámaná méně, než obvykle.

Teď si tyhle stavy dokážu navodit sama. Bez chemie, bez kytek... jen se svou vlastní hlavou. Deset minut ze zavřenýma očima a... je to zpátky. Přesné, do detailu.Ta jediná zkouška stačila. Ochutnala jsem, vím, že bych mohla... ale kdybych šla dál, ztratilo by to kouzlo. Otupělo by to, stala by se z toho rutina. Nesnáším rutinu. A nesnáším, když mě něco drží v moci a vzdát se toho bolí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enitas Enitas | Web | 12. prosince 2012 v 22:29 | Reagovat

Tyjo.. Já bych toho zkusila strašně moc, úplně mě to láká. Nějaké zkušenosti už jsem sice měla (třeba houbičky.. nikdy víc.. nebo "něco jako pervitin" - doteď nevím, co to vlastne bylo, ale jako nic moc..). Ale stejně jsem nejvíc věrná trávě.. je to taková mírná a pohodová droga, i když i na ní se dá zažít spoustu neobvyklejch úletů.

2 Henry A. Henry A. | E-mail | Web | 12. prosince 2012 v 23:02 | Reagovat

Na funkcionalismus mám stejný názor jako ty . Jinak jsem rád , že nehodláš do tohoto braní spadnout a máš  zásady . Zásady , které tě nepřivedou do zavislosti a sraček , je zajímavé toto čísti jelikož já se tomuto vyhýbám obrovským obloukem  ...

3 Tai Todd Tai Todd | E-mail | Web | 13. prosince 2012 v 9:25 | Reagovat

Pravda, líbí se mi tvůj postoj. Na blogy tohohle typu jsem narazila několikrát, a i když jsem proti těmhle věcem, kromě trávy jsem nezkoušela zkoušet nehodlím, neřeknu, že mě nikdy nelákalo poznat, jaké to asi je... ale znám pár závislých lidí a vím, že málo, kdo zůstane jen u zkoušky, protože "Přece to bylo tak fajn" , ovšem časem ten fajn pocit odezní a změní se jen v zahnání potřeby a to si myslím za to nestojí, nehledě na to, že to člověka často komplet odrovná a vyhrabe se z toho jen těžko...

4 Daredaredevil Daredaredevil | Web | 13. prosince 2012 v 19:01 | Reagovat

Mám s tím (nebo s ním) podobnou zkušenost, byla jsem jen já, myslelo mi to, tvořila jsem a byla v klidu.
Měla jsem pak chuť, asi 14dní to bylo intenzivní, když jsem si vzpomněla na ten klid v duši a víru sama v sebe. Ale - nejsem cvok, nesnáším, když mě něco ovládá a nechci si vyrobit další démony, který mám i normálně ;-)
Mám krásnou vzpomínku. A tu víru se snažím hledat bez podpory;-)

5 No.929 599 No.929 599 | Web | 15. prosince 2012 v 21:31 | Reagovat

Peří je pervitin, že ano?:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama