Když se narodíš mrtvej...

7. prosince 2012 v 12:26 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Začala jsem nad touhle tezí přemýšlet před pár lety. Když jsem potkala M., L. a N.. měli jsme jedno společné, na co po pár hodinách v hospodě přišla řeč. Všichni jsme se narodili... mrtví. Jo, zní to divně. Zástava dechu díky porodním komplikacím by možná byla přijatelnější. Všechny nás křísili relativně dlouho, všichni jsme z toho vyšli tak nějak celkem dobře. Já a N. jsme zůstali příšerně zakrslí, ač geny velely jinak. M. má trochu pošramocený mozek, naštěstí v části, která není až tak extra potřeba - jen je trochu levá na jemnou motoriku. L. z toho vyšel asi nejlíp. Zůstal mu jen vztah k divným věcem.
(Pro pořádek - sebevraždu páchat nehodlám, docela mě to tu baví.)
Shodli jsme se na tom... vlastně jsme se díky tomu tak nějak sešli. Shodně nad námi drží ruku bohyně smrti a my si ji dobrovolně vybrali za svou ochránkyni. Docela ironie, co?
Když se nad tím zamyslím... nikdy mi smrt nepřipadala zlá. Přišlo mi to přirozené, jako když se narodí dítě. Nepřipadala mi ani smutná. Když mi umřel pes a rodiče vymýšleli, jak to předemnou zaonačit, řekla jsem, že to vím, že jsem se s ním zatím rozloučila, že teď ho to nebolí a proč bych měla brečet, když se s ním ještě uvidím..? Bylo mi pět a vyděsila jsem je.
Nebojím se ani té vlastní. Uvědomuju si, jak je tělo křehká věc... ale neděsí mě to. Prostě mě jednou roztrhají zvířata, nebo sežerou červi (pokud mě nějakej kretén spálí, budu ho chodit strašit!). Je to přirozený koloběh. Dám život něčemu novému, co by bez mé smrti nemohlo vzniknout. Vlastně se ta shránka stane takovým miniaturním vesmírem, který bude pro ty malé tvory jako Mléčná dráha pro nás.
A co bude se mnou..? Půjdu do Helheimu. K Hel, ke své ochránkyni.
Možná i proto je po světě tolik náboženství. Každý si vysní to svoje místo a pak tam skončí. Tak často se smrt popisovala jako dlouhý spánek... a proč by se v něm neměl dát žít vlastní sen? Věřím tomu. Možná slepě, ale...
M., N. a L. to mají stejné. Stokrát jsme o tom mluvili. Na veřejnosti se po nás otáčeli jako po magorech. Jasně, ono to může vyznít divně. A je přirozené, když se člověk bojí neznámého. Ale pro nás to vlastně úplně neznámé není...
Těžko se to vysvětluje.
Ale snad jsem vystihla alespoň něco...

Obrázek Hel, ukradeno z Googlu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enitas Enitas | Web | 7. prosince 2012 v 14:42 | Reagovat

Možná si aspoň víc vážíš života, uvědomuješ si, jak je křehkej a že o něj kdykoliv můžeš přijít. Já nevím, mě smrt taky nijak neděsí - je to přirozenej koloběh života. Bez života by nebyla smrt a bez smrti život. Akorát já bych se teda radši nechala zpopelnit, přijde mi strašně nechutná představa, že by mě ožírali červi a další hnusáci. :D

2 rezava-bestie rezava-bestie | Web | 7. prosince 2012 v 14:46 | Reagovat

[1]: Já v tom vidím určitý kousek poetiky... nakazil mě mistr Baudelaire: http://www.baudelaire.cz/works.html?aID=1&artID=31&artIDtran=5
:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama