Prosinec 2012

Osobní apokalypsa

23. prosince 2012 v 1:31 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Dívám se kolem a... ne, nejsem jediná.
Možná měli nakonec pravdu a Bolon Jokte povstal. Zabil to staré a na půdě, zkypřené hroby myšlenek a nadějí začne růst další život. Lepší, horší... čert to vem.
Nemohla jsem spát a inventura vztahů doběhla do zdárného konce. Tedy, zdárného pro mě.
Zítra vezmu mrkve, jablka a kosti a půjdu je rozházet po lese. Oslavit život, přivítat Slunce. Trochu pozdě, ale až teď cítím, že je čas. Že můžu.
Polámala jsem řetězy a nadechla se.
"Dámy a pánové, polibte mi mou pěkně rostlou slovanskou prdel."
Odcházím.
Zdi se pobořily.
A já... jsem silná. Silnější než kdy předtím.

Zapletla jsem dlouhé copy, navlékla maskáče a dala sbohem té holčičce, která si přála být oblíbená. Dnes se zrodila finální Bestie. Osud mě přinutil a patří mu mé díky.


Hořká...

22. prosince 2012 v 1:34 | Rezavá bestie |  Stesky
Je Slunovrat...
Měla bych mít radost, pít, smát se, být se smečkou...
Vysrala jsem se na to. Zazdila to.
Přeslazený svařák zhořkl a já si připadám jako zosobnění cyankálů.
Vypustili jsme zimní Běsy, čas Dnů Chaosu běží, realita se nějak podivně rozvlnila a stáhla mě kamsi do sametového podsvětí.

Smečka, lidi, které jsem měla tak ráda... najednou je vidím ostře. Vidím jejich chyby, vidím, jak tahají za provázky a zkoušejí si hrát hry s osudy ostatních. Cítím z nich hnis, nechci s nimi zůstat v jedné místnosti a už vůbec s nimi... slavit. Mám toho dost.
Otočit list a začít psát jiným perem. Opustit je a zase začít sama. Štěstí za mě nikdo nenajde a není dobrá duše, která by mi ho donesla.
Princové sežrali všechny bílý koně a dobrý víly chcíply.
Jsem vyčerpaná.
Položit hlavu do polštáře, snít o tom, jak by to vypadalo, kdyby... ne, žádné kdyby. Stalo se a nic s tím neudělám. Snažila jsem se, půl roku jsem byla za hysterickou, paranoidní krávu, které vadí, že jí do teritoria leze jiná samice.
Když se ukázalo, že jsem celou dobu měla pravdu... že jsem byla jediná, kdo to vyklopil na rovinu a nědělal kolem toho hromady pitomých tanečků, kdo si za tím stál a klidně se za svou pravdu hádal...
Nikdo nepřišel. Nikdo neřekl byť pitomé "promiň". Naopak, prý jsem ta zlá, co s nimi chudáčky manipulovala.
Do prdele, odkdy je to, že řeknu svůj názor zcela naostro, manipulace?
V noci jsem si to zrekapitulovala v hlavě. Všem se něco nelíbí, ale nikdo s tím nic nedělá. Nechci se stát tím, co nenávidím - pasivním nadávačem.
Nikdy. Za žádnou cenu.
Raději zas zůstanu ve stavu, kdy na to pivo prostě nebudu mít s kým jít. Kompromis ano, ale nebudu měnit svoje zásady kvůli tomu, abych se náhodou někoho nedotkla. Obzláště ne ve společenství, které se k mému postoji staví na oko pozitivně. Hovno.
Je mi blbě.
Šla bych se opít... a nemám s kým.
Zase.
Na chvíli...
Už budu drzá. Půjdu za tím, co chci. Přes mrtvoly, přes padlé pakty i přání. Ohleduplnosti, táhni do hajzlu. Přineslas mi jen a jen smůlu. Adieu.

Zab si svého fanatika

19. prosince 2012 v 3:58 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Nesnáším fanatiky. A co mě dokáže opravdu zničit, jsou fanatičtí katolíci se svými protipotratovými kecy před porodnicí.
Dneska jsem je potkala a měla jsem strašnou chuť každému jednomu z nich šlápnout do úsměvu (a to ani nejsem březí!).
Nepochopím... nikdy nepochopím, jak nějakej blbec může přikazovat ženský, aby si po znásilnění ponechala shluk několika buněk, který je následkem nejspíš nejhoršího dne v jejím životě a který jí ten den bude celý život připomínat. Proč má sakra oběť trpět za stupiditu někoho jiného?

Nebo někoho nutit, aby si nechal postižené dítě..? Pardon, ale jeden takový zničí celou rodinu. Vidím to z první ruky, sousedka má dítě s downovým syndromem a je to peklo. Dřív byla fajn. Byla to energická, příjemná ženská, která všechno řešila s úsměvem. Ale teď má Lukáška.
Lukáškovi je osm, neumí mluvit ani chodit. Neudrží oční kontakt, nikoho si nepamatuje, neumí si o nic říct. Prostě jen... vegetuje a občas vříská.
M. to hrozně změnilo. Polyká antidepresiva jak lentilky, nemůže si dojít ani nakoupit, nemůže si jít sednout na kafe... neusmívá se, jen mechanicky opakuje činnosti, má nepřítomný výraz. Na dvě starší děti jakoby zapomněla. Neexistují, dokonce jí ani neříkají mami.
Její manžel zůstal. Do práce odjíždí v osm a domů se vrací po desáté.
M. je utýraná. Za posledních několik let jsem neviděla, že by se usmála. Svůj život nemá a její zdravé děti vlastně přišly o mámu.
A ten kluk..? Jakou má vyhlídku? M. tu nebude věčně. Umře a kluk půjde do ústavu. Do anonymní kupy jiných podobně postižených dětí.
Nikdy neřekne díky, nikdy se neusměje...

(morbidní obsah) http://prolife.cz/?a=53&t=1&p=0 (/morbidní obsah) - tohle jsou naprosté sračky. Každý, kdo měl někdy byť jen základ biologie ví, že v 8. týdnu plod fakt nemá prsty, dokonce ani náznak očí. Tohle detailní prokreslení má jen vzbuzovat pohoršení, samozřejmě, že za to může Photoshop. Jenže to vypadá. Buď jsou osoby v takových organizacích naprosto tupé a žerou to, nebo nepokrytě lžou. Vytlouct klín klínem...

Občas je mi líto, že matky podobných idiotů nešly na potrat.

Osamělý zapalovač

17. prosince 2012 v 12:39 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Jeblo mi. Finálně, předpokládám.
V pátek jsem přestala kouřit. Vzala jsem zpola plnou krabičku, švihla ji za topení a od té doby tam je. Najednou nechci. Z ničeho nic, během minuty mě to napadlo, zpracovala jsem to a potvrdila. Byla jsem schopná vytáhnout krabičku za den a teď najednou prostě... nic.
Divný. Ani jsem nepřemýšlela nad faktem, že bych měla přestat. Ty stovky malých smrtí mě docela bavily. Mrká tu na mě černozelený zapalovač a propálená díra na klávesnici mezi F12 a print screenem. Typická vizitka počítačových kuřáků.
Jen tak trochu nemám co do ruky... točím si vlasy, prstýnek, řetízky, klíče... cokoliv mi přijde k ruce. A ještě mám pocit, že se čas hrozně táhne.
Ale fakt, že jsem zahodila sedmiletý "zlozvyk" takhle... eh, nechápu. Ale dobře.

Podala jsem si přihlášku na vejšku. Psychologie. Zajímá mě, jestli mi z toho může hrábnout ještě víc. Zkusíme to. Ale na druhou stranu... docela by mě bavilo dělat s různými ztracenými existencemi... vrazi, úchyláci... ale spíš mám jen moc vznešených představ a realita by mi dala po hubě. Za zkoušku to ale stojí.

A bod tři - neboli prdel nejvyššího kalibru - vrazila do mě nová práce. Ani jsem si jí nevšimla. Jo, školu na to mám a dělat jsem v tom celou dobu chtěla... ale, kurva... galerijní depozitář, obrazy, oživlé dějiny umění. Uff...

Někdo zalátal díru v hovnocucu. Nejsem optimista, takže je mi jasné, že nekvalitně a brzy to rupne znova. Ale teď si to chci na chvíli užít...

Fakt tyhle kretény miluju... aneb týrejte zvířata svou leností

16. prosince 2012 v 4:26 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Reakce mimo jiné i na tenhle článek - http://sametovetlapky.blog.cz/1212/nemocna-kikinka

Opravdu k smrti miluju lidi, kteří vyřvávají jak mají rádi zvířátka, ale pokud nastane problém, jdou od toho pryč. Tlupa dementních, vypatlaných hovad! Tohle se jinak už říct nedá.

Do prdele, to, že kočka nejde lapnout do přepravky přece není důvod k tomu, aby se s evidentně dost vážnými problémy nedostala na veterinu! Kupodivu existuijí kšíry, existují látkové přepravky nebo tašky a je snad milion triků, jak i vyplašenou kočku dostat do přepravky!
Ale proč bychom se vlastně snažili, že... ono to zas tak hrozný není, je to kočka, ta to přece zvládne...
Jasně, nacpat kočce, která žije venku a sežere na co přijde nějakou dietku je skvělej nápad...

Díky těmhle kokotům se mi doma za rok protočí slušný počet koček, který tahám zubatý z pařátů. Ono si představte, že není kurva vůbec přirozený, aby kočce teklo z očí a čumáku! Ale co, najděte si omluvu v nějakém zástupném problému, ono bude jednodušší a třeba se najde debil jako já, kterej bude tu kočku půlku noci lovit po všech čertech, aby pak zjistil že má FIPku a nechal ji uspat...
A jsou ještě schopní se tím chlubit... blila bych.

Ano, miluju zvířata a jsem schopná jim lecos obětovat. Několikrát jsem dávala do hry i vlastní krk, když jsem skákala asi tak deset metrů před jedoucí autobus, abych odtáhla kočku, kterou už někdo sestřelil. Skákala jsem do díry v zamrzlém rybníce jen proto, abych vytáhla krabici s koťaty... několikrát jsem se porvala se psem, abych mu vyrvala kočku z tlamy. Vytahávala jsem dosti agresivnímu psovi z krku zarostý řetěz, jizvy od toho mám dodneška dost hnusné...
A ta beznaděj, když narazím na kecy podobným těmhle, je fakt příšerná. Proberte se, sakra! Nebo se alespoň nesnažte si hrát na nějaké milovníky zvířat, protože milovat znamená pomáhat i v tom zlém, ne si ve sněhu podrbat kotě u silnice a culit se, jak bylo rozkošné. Pokud nejpřijde někdo, kdo tohle chápe, to kotě chcípne. A bude to jen a pouze zásluha toho, kdo se na něj vysral.
Jo, občas je to boj. Ale byla jsem schopná uchránit přes noc sýkoru se zlomeným křídlem před třema kočkama a druhý den jsem táhla do práce. Nepohodlné, ale přežitelné. Neříkejte mi, že nejste schopni si to zvíře vzít na pár hodin domů a ráno zavolat do útulku, nebo na záchrannou stanici, aby přijeli. Je to jenom zasraná lenost, která stojí tisíce životů ročně.
Ale proč si to komplikovat, že...
Nebo vám jenom nedochází, že i to zvíře cítí bolest úplně stejně, jako vy..? Dala bych vám kožich a vyrazila bych vás se zápalem plic na mráz. Po týdnu bychom si popovídali.

Táhněte s tím do prdele.


Prznění nočních tvorů

15. prosince 2012 v 22:30 | Rezavá bestie
Dlouho, předlouho jsem tomu odolávala. A pak jsem se na to zkusila podívat.
Mám pocit, že i obsah septiku by byl lákavější.
Jo, píšu o Stmívání a té tuně upířího průjmu, co se hned poté objevila.

Jasně, chápu že pubertální holčičcky se spíš než v dámě z 19. století vidí v outsiderské ludře, která vypadá jak když má downův syndrom... ale proč to sakra museli schytat zrovna oni?
Upíři... upíři byly nádherné bytosti, aristokraté časů dávno minulých a pletí bledou proto, že je slunce zabije, spálí... a ne smečka nagelovanejch hošanů, co se na slunci třpytí! Spláchlo to celé jedno docela zajímavé mystérium do hajzlu.
Kdyby Bela Lugosi ležel v hrobě, neotáčí se v něm... ale rovnou rotuje!
Nikdy jsem neviděla autorku téhle... literatury. Ale očekávám obtloustlou, osamělou třicátnici bez možnosti si vrznout, která má zálusk na kolouchy, psychicky zbožňuje výjimečné a zajímavé chlapy, ale fyzicky ji přitahují gelounci, na kterých prostě víc vrstev není. A tak udělala supertajemným, něžným a pozorným chudáčka upíra.
Moderní slaboduché přetvoření červené knihovny.
A vlkodlaci to taky nechytli o moc líp. Ale co, vlkošedé bestie u mě pořád ještě neztratily kouzlo. Akorát místo panského sídla s úlisným, lehce bloodplay pozitivním upírem už dám přednost válení se v listí se zablešencem.


A jestli tu čirou sračku ještě někdy někdo prohlásí za fantasy, nakopu mu koule, pošlu na něj barbara Conana, Moire, Lotu a Magieru najednou!
Dracula, Bela Lugosi, hrabě Nosferatu, hoši z Interview with the Vampire a malkaviáni jim budou suplovat. Co kdyby je Eda moc otřpytil...

A edukační okénko:
TOHLE jsou upíři:

(ok,tihle už taky trochu trpí hošansyndromem.)
No, na druhou stranu... tohle mě notně pobavilo:

Dubajská konference WCIT, aneb další marnej pokus

14. prosince 2012 v 23:38 | Rezavá bestie |  ...a to všechno ostatní...
Čína, Rusko a pár písečnejch opic přišlo s návrhem, jak se spolehlivě zbavit nepohodlých lidí. Od zemí s ("post")komunistickým diktátem nebo tlupou šílenejch fanatiků ve vládě se venkoncem nedalo nic jiného čekat.
Ale co mi přijde příšerně ujetý je fakt, že je vůbec někdo poslouchal.
Sledovat komunikaci, moci mazat ideologicky špatné stránky, šmírovat kdykoliv kohokoliv.... What the fuck?!
Všichni se ohání demokracií, svobodou a pak tohle nějakej kretén podepíše. A zpečetí tím celý zemi zatracenej průser. Svobodná země (pokud by tohle chtěla přijmout) o tom přece nenechá rozhnodnout nějakého jednoho vola a skupinu jeho pochlebovačů, ne? ACTA na druhou. Ale bylo by to tématické, ta kurevská zima by demonstracím dodala dobrou nostalgii.
Jasně, že Kuba, Rusko a Čína to chtějí! Co lepšího by si taky mohli přát, disidenty si podle IP adres snadno vystopují, pouze "nevhodné" odpůrce a lidi s vlastním názorem prostě umlčí... ale co to má co dělat tady?!
Jo, všichni se oháněj dětskou pornografií. A odkud ta primárně teče? Rusko a Mexiko. Oba podepsali, ale nic se na tom nezmění. Jen už si rusové nepřečtou, že Putin je kretén (což ovšem není názor, ale realita).
Jak šlechetné, schovávat boční ideologické účely za háv ochrany nebohých zneužívaných dětiček, ó bohové, jak úžasné! Do klávesnice se mi dere zápis asi tak milionu sprostých slov.
Pomalu jsem začala oprašovat svůj transparent "1984 NENÍ MANUÁL!".
Jsem vlastně ráda, že tentokrát někdo nemyslel prdelí. Nebo že jsme lezli USA prdelí až do krku... ale to momentálně řešit nehodlám. Neprošlo to.
A mimo jiné, fakt mě překvapilo Bělorusko. Čekala bych, že zrovna oni tohle fláknou hned. A ono ne...

Mám sto chutí se sebrat, vzít balík poslední záchrany a odtáhnout směr Grónsko, nebo Island. Ti se do toho pro jistotu ani neserou. Moudří to lidé...

"S tebou jít na večeři znamená smrt, co?"

14. prosince 2012 v 1:33 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Větu v nadpisu dneska pronesla kamarádka. Po několika týdnech jsem se uvolila vylézt ze své dobrovolné izolace a jít si poslechnout tunu žvástů o tom, jak šuká můj bývalej.
(Blbě, proto je to bývalej.)
Nemám tyhle sedánky ráda, nesnáším jíst ve společnosti někoho dalšího a vždycky mě to stojí pár hodin sebeukecávání. Chytá mě z toho paranoia (ano, myšlenky o cyankálech v salátu s mandlemi, hlásek v hlavě který urputně razí teorii "chce tě nechat, ať se vyžereš... chápeš, bude o kus konkurence míň..." a podobné kraviny.)

Ale všimla jsem si něčeho, co mi snad nikdy nedošlo. Cokoliv sežeru, musím předtím rozpitvat. Rajčata na jednu stranu talíře, salát na druhou, jinam olivy, zálivka musí být nutně vedle... jo, tohle zabere docela dost času. A pak to, že ze všeho dělám žvýkačku. Jeden salát natáhnu klidně na hodinu a půl. Ale zatraceně by mě zajímalo, proč to dělám.
Zajímalo by mě nějaké psychologické vysvětlení... dělám to dlouho, naprosto bezděčně... ani jsem o tom nevěděla, dokud mě na to S. neupozornila.
Dozvěděla jsem se věci, které jsem fakt slyšet nemusela. Fakt, sepsat to, prodat práva do Venezuely a Emanuela se může jít oběsit. Nebudu to tu pitvat (zatím). Citlivějším jedincům by to mohlo nenávratně hnout se zažíváním.

A krom toho, další odporně vyžranej hošan s mastným ježkem a naprosto odpudivým ksichtem se mě snažil pozvat na rande. Viděla jsem ho poprvé v životě, prostě za mnou přišel a zeptal se, jestli bych šla. Nechápu. To se pořádají nějaké podivné kurzy asertivity pro zoufalce? Poslední dobou na podobné případy narážím kažou chvíli. A vždycky bych byla schopná se vsadit, že dotyčný je ajťák.

Nechte Bestii chvíli snít... chviličku

13. prosince 2012 v 16:01 | Rezavá bestie |  Stesky
Kecy o tom, jak ohavné místo je svět, si tentokrát nechám pro sebe. Stejně to všichni víme a v moři hnusu hledáme ostrůvky, světla naděje... majáky. Osoby, místa, nebo třeba sny.
Dávno jsem přestala snít o ideálu. Neexistuje. Nebo existuje, ale je dávno po smrti. Ale stejně... chci si to nekam napsat. Za pár let se tomu třeba i zasmát. Papír ztratím... tenhle nesmysl možná taky. Ale co... zkusit to můžu.
~ Chci člověka, kterému nevadí že si občas do ticha šeptám Les Litanies de Satan
~ Chci člověka, kterému nevadí že dokážu chápat Markýze de Sade
~ Chci člověka, kterému nevadí že se občas zamknu do vlastní hlavy a prostě nechci mluvit
~ Chci člověka, kterému nevadí že ve stresu pálím jednu od druhé
~ Chci člověka, kterému nevadí že někdy prostě musím na chvíli utéct
~ Chci člověka, který nebude žárlit na mou zálibu v básních dávno mrtvých francouzů
~ Chci člověka, kterému nevadí má sbírka starých jizev
~ Chci člověka, který pochopí proč miluji Malého prince
~ Chci člověka, který pochopí že někdy musím být sama
~ Chci člověka, který se nebude bát mé náměsíčnosti
~ Chci člověka, který se nebude bát ztratit se se mnou v ulicích Montmartru
~ Chci člověka, který se mě nebude bát
~ Chci člověka, který si zapamatuje že miluju kopretiny
~ Chci člověka, který přetrpí moje nálady a vydrží nerýpat se v nich
~ Chci člověka, který nebude zarputile tvrdit, že Villon žil v 19. století
~ Chci člověka, který pochopí mou lásku k hudbě 80. let
~ Chci člověka, který mi o zimním svátku přinese kotě
~ Chci člověka, který se dokáže jen schoulit do klubka a mlčet
~ Chci člověka, který se nenechá krotit jen zoufalou "morálkou"
~ Chci člověka, který dokáže přečíst francouzskou verzi Remords posthume


A jak jsem zjistila, chci toho vlastně strašně moc... Dokonalost neexistuje. No nic. Jdu se zamotat do Květů zla a snažit se tvářit, že dneska by ten spánek snad mohl přijít dřív, než ve čtyři ráno...


Sametová extáze

13. prosince 2012 v 0:03 | Rezavá bestie |  Knihy, filmy... sem tam hudba
Někdy mi nestačí slova. Třeba ve chvíli, kdy se zhmotní můj snový svět do zcela reálného kusu, celistvého, androgynního, blýskavého... když mu v podkresu hraje tak nádherná hudba.
Nerozumím filmům. Buď se mi líbí, nebo ne.
Ale Sametová extáze..? Byla bych schopná ji odpustit všechno!
Podívejte se sami...





Chci žít v tom filmu!

Když se ti zdá, že jsi blízko...

12. prosince 2012 v 22:01 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Nikdy jsem o tomhle nepsala. Vlastně jsem to vždycky přešla nějakou rychlou poznámkou, aby někdo tušil... ale narazila jsem na http://www.fucking-earl.blog.cz/ a... nějaký hlásek v hlavě mě k tomu prostě nutí. Nevím ani, jestli je to legální. :/
Pro jistotu: Nikoho k podobným věcem nehodlám navádět! Jsou to jen zkušenosti, které možná někoho zradí právě i tím, že ukážou světlou stránku toho temného tématu. Že na tom není nic perfektního, neuvěřitelného...

Každý jsme na škole zažili hodiny a hodiny přednášek o drogovém strašáku... srala jsem na to. Naprosto otevřeně jsem jich většinu prospala. Věděla jsem, že ty kecy mě nevyděsí, neodradí... pořád to byl ten kousek neznáma a zapovězena, který jsem chtěla ochutnat.
Vůli mám poměrně silnou, ale stejně jsem si stanovila svá čtyři přikázání:
1. přikázání - Nikdy za to neplať.
2. přikázání - Nikdy si nedávej častěji, než 4x do roka.
3. přikázání - Nikdy si nedávej sama.
4. přikázání - Měj k tomu důvod. Je jedno jaký, ale nějaký k tomu být musí. Ne omluva, ale důvod.

Měla jsem hnusný zánět průdušek. Na Silvestra. Byla jsem pekelně nasraná, samozřejmě se na mě všichni vybodli a šli někam pařit. Já jsem málem nedošla ani na zastávku, kolabovala jsem po deseti minutách na nohou... a tehdy jsem si řekla, že to zkusím. Že to třeba i je cesta, jak neležet v posteli a nečumět do stropu. Šla jsem na jistotu... a zásah. Poprvé...
Poprvé jsem se nechala zlechtat peřím. A, sakra, bylo to dobrý.
Výbuch v hlavě, pocit elektrizujících vlasů a kůže, po které jakoby jezdily zvuky. Dýchala jsem... dýchala jsem. Najednou to šlo. Průdušky daly pokoj a od té doby se to nevrátilo. Vůbec, ani jednou... vlastně jsem od té doby neměla ani blbou chřipku.
Nebyla jsem nikde. Vědomí zůstalo v hlavě, čisté, střízlivé, posílené... dokázala jsem hodiny probírat taktiku 2. světové války, dokázala jsem nacházet nové zákoutí v tisíckrát přečtené básni, nacházela jsem nové a nové příběhy na oblíbených obrazech... nikdo to na mě nepoznal, ani ti, co to brali léta...
Byla jsem... nad lidmi. Myslela jsem stokrát rychleji, než za normálních okolností, docházely mi různé spojitosti, nepotřebovala jsem jíst, spát... šílený svět.
Žádné dojezdy, žádná kocovina. Nic. Šla jsem spát a probudila se rozlámaná méně, než obvykle.

Teď si tyhle stavy dokážu navodit sama. Bez chemie, bez kytek... jen se svou vlastní hlavou. Deset minut ze zavřenýma očima a... je to zpátky. Přesné, do detailu.Ta jediná zkouška stačila. Ochutnala jsem, vím, že bych mohla... ale kdybych šla dál, ztratilo by to kouzlo. Otupělo by to, stala by se z toho rutina. Nesnáším rutinu. A nesnáším, když mě něco drží v moci a vzdát se toho bolí.

I can fly...

12. prosince 2012 v 19:36 | Rezavá bestie |  Fotky a výpravy kamsi
Lítala jsem. Naprosto dekadentně, s černými křídly a uprostřed kina. A bylo to... šílený. Neuvěřitelně, dokonale šílený.

It was good what we did yesterday.
And I'd do it once again.
~ slovy Lou Reeda


Ti druzí, oni... lidé...

12. prosince 2012 v 1:27 | Rezavá bestie |  Stesky
Nemám ráda lidi. Cizí a vlastně ani ty blízké. Jsou na nich věci, které nenávidím.
Všimla jsem si toho. Ti, kteří jsou tak zoufale pokrytečtí, manipulují s ostatními ve svůj prospěch a hrají si nějaké divné hry kterým nerozumím... dělají si z lidí šachy a... páchnou. Jako hnis, podebranej bolák... odporně a pronikavě. Cítím to ne jako nějakou prapodivnou vizi, zachvění, čichvou halucinaci... regulerně to fyzicky cítím a obrací se mi z toho žaludek. Nepřekryje to sebesilnější parfém, pach potu... nic takového.

S každým novým kontaktem, každým novým seznámením doufám, že najdu někoho... někoho jako jsem já. Jo, kurva, připadám si opuštěná. Hrozně moc.
Nerozumím jemným niancím v podivné pavědě lidského chování, nechápu striktní držení taktu, který mi připadá naprosto zoufalý a falešný.
Proč bych měla kamarádce říct, že jí ty šaty sluší, když v nich má prdel jak těhotná hrošice a hrudník jak heliport?
Proč se mám usmívat na lidi, které nesnáším a považuju je za kretény? Ne, nebudu je zdravit, nebudu na ně dělat opičky, abych je za jejich zády mohla zdrbat...
Proč mám balit pravdu do jakéhosi vznosného hávu, aby neublížila..?
Proč je ženská za děvku, když skočí na chlapa po pár hodinách? Vždyť je to přirozené, je to pud... proč to mám sakra skrývat, když je to stejné nutkání jako třeba dýchat?
Neumím to, sakra, vůbec to nechápu!

Měla jsem se narodit o pár tisíc let dřív. Věřila bych ve stejné bohy a milovala stejná stvoření, nemusela bych se zalamovat s různými pravidly, které mi nedávají smysl. Mít co jíst, píchat, bojovat, přežít... Tohle ovládám dokonale.

Nestvořil mě žádný bůh... já jsem ze zvířete. Spíš snad z vlka než z opice, ale jsem... a moc jsem se od něj nevzdálila.

O trochu jiných chlapech

11. prosince 2012 v 18:51 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Mám slabost pro divný chlapy. Vlastně u mě platí rovnice čím divnější, tím víc ho chci. Sice nevím, co bych s nimi dělala, ale koukat na ně mě zatraceně baví. A většina takových posedlostí se mě drží od doby, co jsem zjistila, že podvozek není jen na čůrání.
Dneska se tím chci "pochlubit". Vlastně podívat se na to takhle strašně celistvě bude zajímavé i pro mě.
NO. 1 David Bowie & Ziggy Stardust
Miluju ho. K smrti, oddaně a od dětství. Vzpomínám na 23. červen 2004. To datum je v plánu jako další kérka. Viděla jsem ho, hrál Life on Mars a Station to Station... zírala jsem jak blbec s otevřenou hubou, že takováhle... bytost je fakt živá. Je neskutečný. Nezemský, jiný, zvláštní... rysy v obličeji, jedno oko se zorničkou permanentně rozšířenou. Mám ho na tričku, na kabelce, mám nášivky i hrnek a koupila bych si snad i Bowie podprsenku. Ne, nešílím a neječím. Jen fascinovaně zírám. Je... dokonalý. Ať už jako David Jones, David Bowie, nebo Ziggy Stardust (ale pro toho mám slabost největší). Díky němu jsem upadla do barevného kouzla Glam rocku a osmdesátkové hudby.


NO. 2 Nicholas Rogers jako Tarabas
Zlej čaroděj, kterýho se budeš strašně bát a stejně budeš mít tendence ho povalit do sena.
Říkala jsem si, jestli Fantaghiro není úplně blbá, já bych s ním teda vlezla i so sluje. Bylo mi 12 a urputně jsem bojkotovala odjezd do Itálie, protože to zrovna dávali.
Taky vypadá... zvláštně. Alespoň pro mě. Reálně jsem takovýho ještě nepotkala (ale ulovila jsem asi nejpodobnějšího tvora v Praze).
A navíc miluju světlooký chlapy s dlouhejma vlasama.


NO. 3 Joaquin Phoenix
Špatně opravený rozštěp rtu mu dává jakési kouzlo. Když jsem ho viděla ve filmu Quills, chtěla jsem přefiknout kněze. Když jsem zjistila, že má hrát mýho milovanýho Johnnyho Cashe, málem jsem se poslintala. On je prostě... já nevím, jak to popsat.
A navíc miluju malý, hubený chlapy, kterým jsou vidět žebra.


NO. 4 Goran Visnjic
Když víte, že byste chlapa přefikli i ve chvíli, kdy se z něj stane zombie, je to jasný. Díky němu miluju Chorvatsko pro jiné věci, než většina čechů. :) A navíc... tvář protikožichové kampaně PETA.

NO. 5 Andrej Pejic
Další podivná, křehká androgynní bytost... za tohle už mám titul úchyla definitivně... ale tohle je prostě... mimozemšťan.
A jedinej model, kterej se mi líbí. Kdybych ho někde potkala a nevěděla, beru to jako balíček s překvapením. Jako "co vykoukne z kalhot". Stejně je mi to jedno... ženská jako chlap. (Tedy, pardon... ženská lepší. Ale po pír pivech...)


(Všechny fotky ukradeny z Googlu)
Pětkou končím. A příště se vruhnu na ženské...

Co vy? Kdo se vám líbí, nebo naopak? Co říkáte na mou sbírku ufounů?

EDIT:
Blbá, blbá, blbá Bestie! Zapomněla jsem...

NO. 6 Brian Molko
Ne... už fakt nemám slov.



Mistlušce

11. prosince 2012 v 0:48 | Rezavá bestie |  Stesky
Holčičko...
Víš, že tě miluju. Že jsem ti vždycky přenechala místo na polštáři, peřinu i značný kus postele. Že jsem se v horečce prodírala půlmetrem sněhu, jen abych ti donesla to, na cos měla zrovna chuť. Že jsem nikdy nebyla schopná usnout, když jsi byla pryč. Tehdy, když tě předávkovali, ležela jsem u tebe na podlaze dvě noci, hladila tě a modlila se ke všem lhostejným bohům, aby mi tě nechali... Když jsi jednou na pár hodin zmizela, převrátila jsem polonahá půlku města jen abych tě našla... vystrašenou, ale v pořádku...

A teď... teď ten boj o tebe prohrávám. Vím, že ta chvíle přijde. Ale nechci o tom rozhodnout já... nechci být u chvíle, až ti zhasnou oči a nechci si uvědomit, že už nemůžeš dál... nechci, nechci tam s tebou jet s pocitem, že se budu vracet sama. Nerozdýchám to, tohle ne...
Maličká, vím, že to bolí... že každý další steh, každá další ranka...
Dvakrát jsme tu děvku porazily. Dvakrát jsem si okousala nehty do krve ze strachu, že se neprobudíš. Dvakrát jsem si vyčítala, že tě to bolí a ty nechápeš proč...
A ona se vrátila... vím, že už nemáš na další zápas sílu... kdybych mohla, kdybych jen tušila jak to udělat... vzala bych to na sebe. Nechala bych ty zasrané nádory, ať mě klidně sežerou, jen abys ty byla v pořádku...

Vím, že ta poslední chvíle je blízko, pár měsíců... pak nad tebou vynesu rozsudek smrti.
Promiň mi to, Mistle... protože já si to nikdy neprominu...


S bestií uvnitř...

11. prosince 2012 v 0:12 | Rezavá bestie |  Stesky
Patrně trpím nějakým šíleným druhem sebemrskačství.
Předesílám, že z pohledu na krev se mi okamžitě zvedá žaludek a nezabíjím ani pavouky, mouchy... nic. V příštím půlročním plánu přejít z vegetariánství na veganství (zatím mi to kazí jen ta podělaná feta, grrr.)
Řízla jsem se. Opět jsem prokázala svou dokonalou šikovnost, když jsem se nožem snažila otevřít plechovku s ananasem... samozřejmě mi to uklouzlo a sjela jsem si hřbet ruky. Celkem slušně do hloubky.
Místo abych zezelenala a šla si hodit půlhodinku při uctívání porcelánového boha... sledovala jsem to. Rána se šklebila jak nějaký obzvlášť bizarní tvor z jiného světa, smála se mi a slintala krev... spoustu krve... Hypnóza. Probrala jsem se, až když mě červený pramínek zašimral na lokti. Část už jí zaschla, drobila se mi do klina (ani jsem nevěděla, kdy jsem si sedla...) Přemýšlela jsem nad tím, jak z té rány (ač zoufale neestetické) vyrvu strupy a budu se na ní dívat znovu, znovu ji nechám, aby se mi smála... Nechápu, netuším kde se to vzalo... chtěla jsem ji vidět víc, ale ne na sobě...
Dívala jsem se na záznamy operací. Několik hodin jsem vydržela zírat do rozšklebených hrudníků, slyšela jsem praskat kosti pod pilou... bylo mi zle. Ale tak nějak... zvláštně. Jak už psala, jsem pragmatická a otupělá ženština, ale tohle... tohle byla síla.
Někde uvnitř mě spí magor. Vyšinutý kousek duše, který by to rád zkusil a díval se, dokud ta krev nevyteče všechna... je něco neskutečnýho vědět, že to máte v hlavě a při sebemenší slabosti to může vylézt ven a ublížit komukoliv... Myslela jsem, že to mám pod kontrolou. Že to odešlo někam daleko. Ne... zůstalo to. Jen to spalo, snad nabíralo síly...
Zítra jdu za cvokařkou. Vím, že to není schizofrenie, neslyším hlasy ani nemám nutkání... snad je to jen divná část mánie, která mě momentálně popadá... a zase zmizí, až tenhle impuls klesne. Ale jistě to nevím...
Rok jsem žila na práškách. A z toho roku si věci, co mi uvázly v paměti, pamatuju jen jako pohled třetí osoby. Jasně, nejspíš blbá medikace. A blbej pacient, co ho bavilo lítat na psychofarmakách a po dopadu se za ty úlety trestat... znovu to nechci. Možná by to tentokrát bylo jiné, ale moc tomu nevěřím... chci - vlastně potřebuju - jen někoho, kdo mě plácne a řekne, ať se vzpamatuju. Ať si uvědomím realitu. Že stát na žiletkách se nevyplácí...
Kurva. Čtu to po sobě a fakt se nedivím, že snad všichni moji kamarádi mají taky nějakou diagnózu. Člověka bez ní bych asi zděsila k smrti.

Bestiální recenzce: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

8. prosince 2012 v 15:00 | Rezavá bestie |  Knihy, filmy... sem tam hudba

Viděla jsem přebal. Zběžně jsem prolistovala, koukla se na obrázky a MUSELA jsem ji mít. Ve vodách tak zrádných jako je fantastika... málokdy načínám nového autora bez doporučení. Teď jsem to zkusit musela, protože ta knížka měla svým vzhledem neuvěřitelné kouzlo. Za design 10 z 10.

Obsahově už je to horší...
Prvotní příběh vypadá nádherně, ale potom... softová verze Mládí v hajzlu a Deníku Adriana Molea. Pár sprostých slov, jeden vidláckej pankáč. Vata, vycpávka, nuda. Nechybí ani psychiatr.
Pak se děj na chvíli rozběhl do pro mě zajímavých rovin... a ve chvíli, kdy se objevila nacistická ponorka jsem měla chuť švihnout s tou knížkou o zem.
Děti, uvězněné v časové smyčce, kde nezestárnou ani o den, jsou úplně spokojené. Nejsou tam žádné emoce... jako kdyby tu knížku psal autista.

Připadalo mi to jak čínské hadry. Spíchnuté hrozně horkou jehlou. Příběh byl placatý, charaktery, které se mohly roztočit do neskutečných výšin zůstávaly zoufale přízemní, člověk si nenašel to hlavní - někoho, ke komu by mohl mít nějaký vztah, ztotožnít se s ním. Na chvíli jsem sice celkem pochopila Emmu, ale pak mi začala lézt na nervy. Všichni jsou zoufale platičtí, prostě bezduché panenky, chybí tomu jistý švih. V nezajímavých částech se děj vleče jak sobotní večer u televize, ty zajímavé jsou zase zoufale zkrouhnuté. Ten nápad je úchvatný, ale zasloužil by si úplně jiný prostor.
Slušela by mu dlouhá povídka, něco jako Kingova Jízda na Střele. Rozhodně ne román, kam se musela nacpat spousta nesmyslů, aby vydal alespoň na nějakou délku.

Je to škoda. Strašná škoda. Ale zároveň... jsem zvědavá na pokračování. Ano, první díl mě sice strašně rozčaroval, ale třeba to dvojka ještě zachrání... a když ne, zachrání to film Tima Burtona (je mi naprosto jasné, kdo bude hrát Fionu)... a když ani to ne... alespoň ta knížka vypadá hezky.

Dokážu si to představit jako knížku pro věkovou kategorii 10 - 13 (pro děti, které koukají na Tima Burtona a už jsou trochu "ostřílenější"). Na kohokoliv staršího to bude působit plocše... kdybych ji četla před deseti lety, byla bych nadšená a neodložila bych ji, dokud by nebyla otrhaná. To vím jistě...


Kresba - A sea to suffer in - 2007

7. prosince 2012 v 22:00 | Rezavá bestie |  Tvorba
Našla jsem něco, co mě vcelku... zděsilo? Svou kresbu z roku 2007. Je to skoro 6 let. Za zmrvenej hrudník bych se ani tolik nestyděla...
Ale... kde se do řiti v šestnáctiletý holce vezme takovejhle nápad? Nevzpomínám si na tu dobu, po pravdě řečeno, rok 2007 je mé prakticky permanentní zatmění. Rok, ze kterého si díky tuně psychofarmak nepamatuju skoro nic. Nevzpomínala bych si ani na tohle, kdybych to náhodou nenašla v počítači. Papírovou verzi jsem dávno rozsápala a vyhodila.
Název jsem si musela googlit. Písnička od My Dying Bride, to by celkem odpovídalo...

Dívám se na to, pouštím si tu písničku... vím, že je to moje kresba a vím, že tu hudbu jsem měla ráda. Ale, kurva, nevzpomínám si na to. Je to jako film z pohledu třetí osoby. Žádné pocity, nic. Mrtvo, prázdno. Žádné tváře, situace. Jen obrázek a jeden depresivní song.
Je to divný... hrozně moc divný.



Hrdost frndy

7. prosince 2012 v 15:19 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Jsem nachcípaná, nemůžu se ani pohnout, aniž by se mi chtělo zvracet a nechce se mi psát nic, nad čím bych musela moc myslet. Takže budu spamovat tady.
Vzpomněla jsem si na jeden zlomový okamžik v mém životě - když jsem zjistila, že model, který mi babička tloukla do hlavy až někdy do patnácti, je mi odporný:
"Proč by měla studovat, ženská má stejně stát u sporáku a starat se o děcka, k čemu jí tam bude škola???"
"Už je ti táhne na dvacet a pořád se akorát taháš s lůzou! Měla by sis najít chlapa, vdát se a začít se připravovat na děcko!" (Proneseno v den mých 18. narozenin... fakt jsem se sotva udržela, abych jí jednu nevrazila.)

Tehdy se to ozvalo prvně. Jakýsi feministický střípek osobnosti, který ji poslal do hajzlu a mě vrazil facku. Rozsvítilo se mi.
Ne, nepotřebuju živitele. Nepotřebuju oporu velkého a silného macho chlapa. Dokážu se o sebe postarat sama... rvát se umím, s lidma i ne vždycky přejícím osudem. Máloco mě položí na kolena. Našla jsem v sobě něco, co jsem si nazvala jako hrdost na frndu.
Tehdy, když jeden kretén zbil kamarádku jen z důvodu, že se s ním chtěla rozejít... servala jsem se jak pes. "Vyhrála" jsem. Dal jí pokoj, přestal ji pronásledovat, útočit... a když ho náhodou někde potkám, stačí se usmát a on zmizí jak vyděšené děcko. Nevím, kde se to vzalo. Ale udělala bych to znovu. Pro smečku, pro ty, co i přes moji šílenou povahu vydrží v mé blízkosti.
Dokud jsem byla štěně, nešla bych do toho... tehdy jsem se držela představy romantické lásky na celý život. Dnes vím, že je to souboj mezi dvěma jedinci a jejich vlastními touhami toho druhého zabít. No, máme doma veselo...

Jsem pragmatické stvoření. A hrozně mi v tom pomohly tyhle dvě ženské:

Amanda Palmer... tohle je písnička, kterou se srovnala s černým flekem z minulosti. Kdosi jí hodil prášky do pití, znásilnil ji a otěhotněla. Šla na potrat, přirozeně. A místo aby se zhroutila, napsala tohle.
Pro mě je to ukázka neskutečné síly. Mám ráda bojovnice...

Emilie Autumn... neskutečně bizarní postavička. V absolutně divném světě své vlastní hlavy (kupodivu se její svět až podezřele shoduje s tím mým), barva ve tmě, hluk v tichu... A zrovna tahle skladba... vyřvat svůj vztek, očistit se, zavřít účty.
Málokterá tohle dokáže. Z podivnosti udělat přednost.
Morbidní plyšáci a čaj s whisky o páté!

Když se narodíš mrtvej...

7. prosince 2012 v 12:26 | Rezavá bestie |  Rezavá bestie a svět kolem
Začala jsem nad touhle tezí přemýšlet před pár lety. Když jsem potkala M., L. a N.. měli jsme jedno společné, na co po pár hodinách v hospodě přišla řeč. Všichni jsme se narodili... mrtví. Jo, zní to divně. Zástava dechu díky porodním komplikacím by možná byla přijatelnější. Všechny nás křísili relativně dlouho, všichni jsme z toho vyšli tak nějak celkem dobře. Já a N. jsme zůstali příšerně zakrslí, ač geny velely jinak. M. má trochu pošramocený mozek, naštěstí v části, která není až tak extra potřeba - jen je trochu levá na jemnou motoriku. L. z toho vyšel asi nejlíp. Zůstal mu jen vztah k divným věcem.
(Pro pořádek - sebevraždu páchat nehodlám, docela mě to tu baví.)
Shodli jsme se na tom... vlastně jsme se díky tomu tak nějak sešli. Shodně nad námi drží ruku bohyně smrti a my si ji dobrovolně vybrali za svou ochránkyni. Docela ironie, co?
Když se nad tím zamyslím... nikdy mi smrt nepřipadala zlá. Přišlo mi to přirozené, jako když se narodí dítě. Nepřipadala mi ani smutná. Když mi umřel pes a rodiče vymýšleli, jak to předemnou zaonačit, řekla jsem, že to vím, že jsem se s ním zatím rozloučila, že teď ho to nebolí a proč bych měla brečet, když se s ním ještě uvidím..? Bylo mi pět a vyděsila jsem je.
Nebojím se ani té vlastní. Uvědomuju si, jak je tělo křehká věc... ale neděsí mě to. Prostě mě jednou roztrhají zvířata, nebo sežerou červi (pokud mě nějakej kretén spálí, budu ho chodit strašit!). Je to přirozený koloběh. Dám život něčemu novému, co by bez mé smrti nemohlo vzniknout. Vlastně se ta shránka stane takovým miniaturním vesmírem, který bude pro ty malé tvory jako Mléčná dráha pro nás.
A co bude se mnou..? Půjdu do Helheimu. K Hel, ke své ochránkyni.
Možná i proto je po světě tolik náboženství. Každý si vysní to svoje místo a pak tam skončí. Tak často se smrt popisovala jako dlouhý spánek... a proč by se v něm neměl dát žít vlastní sen? Věřím tomu. Možná slepě, ale...
M., N. a L. to mají stejné. Stokrát jsme o tom mluvili. Na veřejnosti se po nás otáčeli jako po magorech. Jasně, ono to může vyznít divně. A je přirozené, když se člověk bojí neznámého. Ale pro nás to vlastně úplně neznámé není...
Těžko se to vysvětluje.
Ale snad jsem vystihla alespoň něco...

Obrázek Hel, ukradeno z Googlu.